Vojtěch Mečíř je rád, že slyší tak kladné ohlasy...

Za tři roky dřiny

!

Tak; dnes jsem se vrátil ze závodů – z ČP v Letním biatlonu v Novém Městě – a? A má dosti zastaralá nástěnka, díky níž si každý myslí, že jsem minimálně mistr světa, dokud se nekoukne na data všech těch diplomů a pohárů, se obohatila o jeden nový kousek. O zlatavý (nikoli zlatý) pohár za druhé místo v rychlostním závodě.

Byla to prd trať: tři kilometry běhu; dvě střelby. Ale já jednu ze střeleb zastřílel bezchybně a druhou jsem absolutně pokazil – pouze jeden černý terčík změnil svoji barvu a zabělal se. Přesto všechno jsem ale zjistil, že mě závodění prostě baví, a tak jsem běžel jak to šlo… A že to ke konci moc nešlo. Ale doběhl jsem; s upoceným úsměvem. A když pak druhého závodníka diskvalifikovali kvůli naprosté ptákovině, vyhoupl jsem se na ono druhé místo.

Možná stárnu, ale zajímavý spot bych z těchto závodů neutkal. Navíc jsem si právě všiml, jak moc používám spojky. Fuj. Chci tím tedy říci, že jsem chtěl zavítat ještě do jiné sféry toho všeho… sportování. Trochu si vylít srdce.

Tři roky! Tři roky! Tři roky jsem na sportovním gymplu, kam jsem přešel ze sportovní základní školy jako jakýsi-takýsi nadějný biatlonista, který tu sezónu vyhrál všechny závody. A po těch upocených třech letech je toto první bedna, kterou jsem vyběhl. Stáli za to ty tři roky? Za ten pocit?

Ne, nestálo.

Stojí to totiž všechno na něčem úplně jiném. Ne na sportování, na vyhrávání; ne na pocitu stání na stupních na blbým českým poháru. Je to všechno o tom krásným pocitu závodění! Soupeření! A hlavně… A hlavně na té atmosféře; jelikož samotné závody jsou nuda – od tréninku by je člověk nepoznal. Jenže pak začne hrát muzika. Systém of the Down, RHCP. A oni řvou na celý areál a mě to úplně strašně dostávalo a jak nikdo nechtěl závodit, nikomu se nechtělo, já najednou dostal chuť! šílenou chuť závodit.

Sic to neměli tak vychytaný; ono… byla to spíše bída. Hráli tam čtyři CD a do toho komentátor (prezident ČSB) více či méně znuděně komentoval průběh závodu. Nebylo to jako na milovaném Bobr Cupu, kde všem běhal mráz po zádech při High Way to Hell; to ne. Ale byl tam náznak, který mě rozjel a dostal do kolen – prostě to tam chvílemi vypadalo jak na závodech.

A pokud dobře pátrám v paměti, každé jaro se tu objevila zmínka o tom, že bych s vrcholovým sportem nejraději skončil; asi bych to mohl říci i letos. Ale já na to prdím. Popluji si dál tou neklidnou cestou plnou tělo zničujících tréninků, soustředění a budu doufat, že si v zimě zas nějaký ten závod užiji.

A pak skončím. Už se na to strašně těšim.

1. července, 2007 • Sdílet • Zbláznil ses?!