Vojtěch Mečíř :

Zde

!

Průvodčí se na mě zle podíval: „Ale vždyť ta průkazka už neplatí. Je todle šestka?“ Nerad dělám z lidí blbce, přesto jsem to chtěl nějak pro tu srandu ukecat. Podíval se na průkazku, o niž jsem věděl, že už neplatí. „Jo, to bude asi šestka,“ přiznávám. Doteď obdivuji průvodčího na jednom z nejzapadlejším železničním úseku, že vůbec poznal, že je to číslo. Doma jsem tu malůvku porovnal se starými sešity matematiky: byla to pětka. Tedy alespoň její idea.

Přísně se na mě podíval. Chlapi z druhé strany vlaku se mu cumlajíce lahváče vysmáli, jakého dělá drsňáka. Přednesl mi, co by všechno měl udělat, pokuty, plné jízdné, stížnost na předešlé průvodčí atd. „Ale nechám tě, no,“ řekl s oným hypnotizujícím autorativním pohledem a průkazku v půlce roztrhl. Chlapi smíchy prskali pivo po vlaku. Já se opřel do sedadla a zasněně se usmál…

A vůbec ne proto, že bych oslavoval nefunkčnost systému. Usmál jsem se proto, že to byla dělící čára. Break point mezi prvním ročníkem školy a prázdninami. Prostě: V posledním vlaku při poslední cestě z Prahy mi průvodčí roztrhne průkazku studenta.

Víte, s pravidelností dostávám – já ji říkám – existencionální krize. Vždy se kouknu kolem sebe a vidím ty, s kterými jsem kdysi-cosi začínal, jak jsou teď úspěšný. Ať je to internet, kde jsem zas tak nic nedokázal, ať je to sport, kde jsem zas tak nic nedokázal, ať je to jakési umění, kde bla bla, ať je to jakési vědění, kde bla bla. Vidíte, jak je to na první pohled depresivní?

Ten pohled na Toplist, který řekne, že se MIB ani při smysluplnějších článcích nepřehoupne příliš přes 100 UIP/den. Pohled na těch pár starých medajlí. Na kytaru, piáno. Učebnice, které jsem se chtěl naučit a nenaučil. Jenže Barney Stinson mě kromě toho, že svět je vlastně děsně umělý a k zážitkům si člověk musí dopomáhat sám, naučil že prostě – stačí přestat být smutný (detajl: on tam myslím zrovna říká nemocný) a místo toho být prostě úžasný! Stačí změnit pohled a olalá… Uvědomím si, že jsem děsně rád za to, že jsem ani u jednoho oboru nezůstal, pač bych nezažil to, co zažívám mimo ony existencionální krize toužící po jakémsi uznání či čem.

Vždycky jsem obdivoval nadšený lidi, kteří vám s infaktovým entusiasmem řeknou, že to všechno směřuje od „A“ k „D“. (bink) A tidle lidé mě nakazili. Sem tam si koupím Respekt a s úžasem sleduji, jak to všechno (údajně) funguje. ODS najednou není „menší zlo“, je to „jiné zlo“. Člověk najednou začne toužit po vědění, pochopení, jenže otevírají se dálší a další otázky, které nestojí o nějaké mávnutí rukou, ani zděšení, ale pro objevování. DÚ: Kdo je tiskový mluvčí prezidenta České republiky?

Je to hra, kterou nelze vyhrát, ale užít si ji. Svět je plný stereotypů, které čekají. Jsem rád, že jsem zde. Jsem rád, že jsem pět minut hledal po internetu tóny, abych se ujistil, jak jdou po sobě. Proč?

26. června, 2009 • Sdílet • Chce se mi spát.